Kostarika je přesně ten typ země, kde každý další přejezd znamená úplně jiný svět. Chvíli se plavíte mezi tropickou zelení, pak se probudíte s výhledem na sopku, o pár dní později stojíte na pobřeží Pacifiku a nakonec se procházíte mlžným lesem vysoko v horách. Během jediné cesty se tu střídá tolik různých podob přírody, že by byla škoda poznat jen jednu z nich.

Na cestu jsem se vydala s KLM přes Amsterdam a postupně projela San José, Tortuguero, oblast Arenalu a La Fortuny, Manuel Antonio a nakonec Monteverde. Čekalo mě hodně hotelů, hodně zvířat, pár adrenalinových zážitků, tropický déšť, sopka schovaná v mracích i místa, kde bych klidně zůstala o několik dní déle. A hlavně spousta praktických postřehů, které se z katalogu jednoduše nedozvíte.

První noc v San José

Do San José jsem přiletěla přes Amsterdam. Dlouhý let jsem díky výhodnému upgradu vyzkoušela v business class KLM. Pokud jste zvyklí na business class aerolinek z Blízkého východu, počítejte s tím, že KLM působí o něco střídměji a na některých sedadlech už byl znát věk. Posádka ale byla skvělá a jídlo velmi dobré. Na více než jedenáctihodinovém letu jsem ten komfort rozhodně ocenila.

Po příletu následoval transfer do Hilton Garden Inn San José Sabana. Hotel je moderní, pokoje jsou prostorné a v okolí najdete restaurace i obchody. San José jsme tentokrát brali hlavně jako praktickou zastávku po příletu – na jednu noc před pokračováním dál úplně ideální.

Tortuguero: cesta lodí rovnou do džungle

Ráno jsme vyrazili směrem k přístavu v Caño Blanco. A samotný přejezd rozhodně není jen několik hodin v autě, které je potřeba přetrpět. Krajina se postupně mění, po cestě míjíte obrovské banánové plantáže a na trsech banánů jsou vidět typické ochranné vaky, které plody během růstu chrání. My jsme se navíc zastavili na snídani a hned vedle restaurace si na stromech spokojeně vegetovali první lenochodi. Už cesta k lodi tak byla první ochutnávkou toho, co nás v Tortugueru čekalo.

Na delší přejezdy se hodí mít v autě něco přes sebe. Venku je teplo a vysoká vlhkost, ale klimatizace v autech běží často opravdu naplno. A pokud míříte do Tortuguera v období dešťů, hodí se také boty, kterým voda nevadí. Já jsem si při příjezdu do Caño Blanco v lijáku kompletně promočila tenisky – a v místní vlhkosti už prakticky neměly šanci uschnout.

Pak už jsme nasedli na loď. A právě samotná plavba byla jednou z částí cesty, které mě bavily mnohem víc, než jsem čekala. Přibližně hodinu a půl se jede po vodě, po obou stranách jen hustá tropická zeleň a prales. Když prší, stáhnou se boční plachty, když se počasí otevře, máte před sebou nádhernou krajinu a pocit, že se každou minutou vzdalujete civilizaci. Loď vás nakonec doveze přímo k hotelu.

Do Tortuguera se dá také letět, takže pokud chcete přesun zkrátit, je to další možnost. U vnitrostátního letu je ale potřeba hlídat limity zavazadel. U lodního transferu jsme váhu kufrů řešit nemuseli a osobně bych se kombinace auta a lodi vůbec nebála – i samotná cesta je součástí zážitku.

Aninga Hotel & Spa: nejvíc atmosféry džungle

Bydleli jsme v Aninga Hotel & Spa a ze všech ubytování v Tortugueru mě právě Aninga oslovila atmosférou nejvíc. Samostatné chatky stojí uprostřed zeleně, mezi nimi vedou dřevěné chodníky a už přímo v areálu můžete pozorovat opice, ptáky, ještěry nebo tukany. Máte opravdu pocit, že bydlíte uprostřed džungle, ne jen vedle ní.

K tomu patří i trochu méně komfortní stránka. V Tortugueru je obrovská vlhkost a Aninga nemá klasickou klimatizaci. Místo oken jsou na pokojích sítě proti hmyzu a vzduch rozhání ventilátor. V období dešťů tak může být vlhké prakticky všechno, včetně ručníků a postele. Mně to k tomuto místu sedělo a brala jsem to jako součást zážitku, ale je dobré vědět předem, do čeho jedete.

V Tortugueru se běžně nabízí plná penze a jídla jsou většinou formou bufetu. Výběr v Aninga nebyl obrovský, ale všechno, co jsme ochutnali, bylo velmi dobré. Zajímavý je také bazén ve tvaru želvy, který k celému prostředí krásně sedí.

A jedna důležitá praktická informace: v Kostarice je voda z kohoutku běžně pitná, ale Tortuguero je výjimka – místní voda je slaná. V hotelech proto najdete místa, kde si můžete doplnit pitnou vodu. Vlastní opakovaně použitelná lahev se hodí opravdu hodně a celkově je vidět, že se tu jednorázové plasty snaží výrazně omezovat.

Ranní safari po vodě

Po první noci jsme vstávali velmi brzy a kolem šesté ráno vyrazili lodí pozorovat zvířata. Během přibližně dvou hodin jsme viděli krokodýla, lenochody a spoustu ptáků. Podobných vyjížděk můžete absolvovat i víc, ale jejich charakter se přirozeně opakuje a mění se hlavně to, které ptáky a další zvířata zrovna potkáte. Pokud jste nadšení pozorovatelé ptactva, klidně bych jich zařadila několik. Mně osobně jedna vyjížďka stačila a pak jsem byla ráda, že jsme Tortuguero poznávali zase trochu jinak.

Pachira, Manatus nebo Tortuga Lodge? Každý hotel je úplně jiný

Po návratu z ranní vyjížďky a snídani jsme se vydali na prohlídky dalších hotelů. Pachira Lodge je výrazně větší než Aninga. I tady se bydlí v přízemních bungalovech nebo chatkách, jen nejsou všechny samostatné – v jednom bungalovu je vždy několik pokojů. Nepůsobí to tedy jako klasická hotelová budova, ale oproti Aninga je areál větší a méně intimní. Pokud máte rádi větší resorty, bazén a živější atmosféru, může vám sednout. Na mě ale Aninga působila osobněji a autentičtěji.

Manatus Hotel je naopak menší, komfortnější a pouze pro dospělé. Má klimatizované pokoje a stravování à la carte. Důležité ale je, že leží v upravené zahradě u řeky – rozhodně není zasazený přímo do džungle. A za mě to v Tortugueru dělá opravdu velký rozdíl. Hotel je hezký a komfortní, ale osobně mi tam chyběla právě ta atmosféra, kvůli které do Tortuguera jedete. Pokud chcete vyšší komfort, Manatus dává smysl; pokud chcete mít pocit, že bydlíte opravdu uprostřed divoké přírody, volila bych jinak.

Velmi se mi líbila Tortuga Lodge. Je barevnější, má několik kategorií pokojů a krásnou restauraci přímo u řeky. Džungle začíná za hotelem a na procházky vám půjčí i holínky. Pokud chcete něco výjimečnějšího, je tu také samostatná vila s vlastním bazénem. A servis během naší návštěvy fungoval opravdu skvěle.

Večer s mořskými želvami

Po prohlídkách hotelů nás večer čekal za mě nejsilnější zážitek Tortuguera. Byli jsme zde v sezoně hnízdění mořských želv a až na místě jsme si dokoupili noční pozorování. Čas dostanete přidělený, skupinky jsou malé a pravidla jsou velmi přísná: tmavé oblečení, uzavřené boty, žádné mobily ani chytré hodinky. Průvodci používají pouze červené světlo, aby želvy nerušili.

Pozorovat zblízka želvu, která klade vejce a potom je pečlivě zahrabává, je opravdu mimořádný zážitek. Pokud do Tortuguera pojedete právě v období hnízdění, za mě je to jedna z věcí, kterou by byla škoda vynechat.

Komu bych Tortuguero doporučila

Tortuguero je krásné, ale není podle mě nutné za každou cenu zařazovat do každého itineráře. My jsme tu strávili dvě noci a pro tenhle program to bylo za mě akorát. Pokud máte rádi přírodu, ptáky, zvířata nebo cestujete v období hnízdění želv, dvě noci tu dávají velký smysl. Pokud máte na Kostariku jen kratší čas a příroda tohoto typu není vaším hlavním zájmem, raději bych nechala víc prostoru jiné oblasti. Tady opravdu záleží na tom, co od cesty čekáte.

Arenal a La Fortuna: sopka, termály a trochu adrenalinu

Z Tortuguera jsme se lodí vrátili zpět a pokračovali směrem k Arenalu. Po cestě jsme navštívili Hotel El Lugar. Stylově je úplně jiný než kostarické lodge – připomíná spíš velkou haciendu s lehce španělsko-mexickou atmosférou, obrovskými pozemky a vlastními stájemi.

Hotel má velké množství koní a nabízí vyjížďky pro začátečníky, děti i zkušené jezdce. Podle délky můžete zůstat jen na hotelových pozemcích, vyrazit dál do okolí nebo spojit jízdu třeba s piknikem a koupáním u řeky. Pokud chcete během Kostariky zařadit jízdu na koni, právě Hotel El Lugar mi dává velký smysl. V nabídce jsou navíc další aktivity, například rafting, zipline, návštěva lenochodího centra nebo exkurze za kávou a čokoládou.

Arenal Manoa: jeden z mých favoritů celé cesty

Do Arenal Manoa jsme dorazili až za tmy, takže první pořádný výhled na vulkán přišel až ráno. Bydleli jsme v nádherných suitách s vlastním bazénem a výhledem na Arenal a právě tenhle hotel se za mě zařadil mezi nejlepší ubytování celé cesty.

Restaurace je otevřená do zeleně, kolem létá spousta ptáků a snídaně byla opravdu bohatá. Největší radost nám ale udělaly termální bazény. Jsou otevřené až do večera, některé části jsou vhodné i pro rodiny a jiné klidnější pro dospělé. U bazénků jsou ručníky a obsluha z baru vám přinese drink rovnou k vodě. Po celém dni programu se odtud odchází velmi těžko.

U Arenalu zároveň počítejte s tím, že sopka bývá často schovaná v mracích. Někdy vidíte jen její spodní část, jindy zmizí vrchol úplně. O to větší radost jsme měli, když se nám jednoho večera ukázala celá.

Zipline s výhledem na vulkán

Další ráno jsme vyrazili do Sky Adventures na zipline a tohle byla jedna z aktivit, které bych doporučila skoro každému, kdo se výšek vyloženě nebojí. Dole dostanete vybavení a instrukce, potom vás Sky Tram vyveze nahoru, odkud se otevírají krásné výhledy na jezero i vulkán. Už první dlouhá jízda proti Arenalu stojí za to.

Na zipline si nemůžete vzít batoh. Pokud chcete mít u sebe mobil na focení, hodí se pouzdro na krk nebo bezpečná kapsa na zip. Na místě lze půjčit i kameru na helmu a až po aktivitě se rozhodnete, zda si záznam koupíte. A pokud někdo z vaší skupiny na zipline nechce, může se nahoru dostat také – nemusíte se kvůli tomu na celý výlet rozdělovat.

Amor Arenal: když chcete klid a přírodu

Úplně jinou atmosféru má Amor Arenal. Hotel je zaměřený na dospělé a starší teenagery – minimální věk hostů je 13 let – takže je tu opravdu klid. Je zasazený do nádherné přírody a vilky mají vlastní venkovní vyhřívanou vířivku a výhled směrem k vulkánu. Nejvíc mě ale dostalo spa a meditační pavilon s výhledem do zeleného údolí. Žádná hlasitá hudba, jen ptáci a zvuky přírody. Po krátké masáži krku jsem měla chuť už nikam nepokračovat.

Hotel si peče vlastní pečivo a sladkosti, má malou pekárnu, vinný sklípek i speciální kulinářské zážitky. Pokud chcete oblast Arenalu pojmout klidněji, romantičtěji a s větším důrazem na wellness, Amor Arenal je za mě krásná volba. A tím to nekončí – výš ve svahu vzniká nový Amor Arenal La Cima. V době naší návštěvy se areál ještě dokončoval, ale jednu hotovou vilu jsme už měli možnost vidět. Nová část má být ještě luxusnější, pouze pro dospělé a každá vila má mít vlastní privátní bazén a nádherný výhled na vulkán. Vznikne zde také vlastní recepce a restaurace. Otevření je plánované na rok 2027/2028.

Večer v La Fortuně

Jedno odpoledne jsme si nechali i na La Fortunu. Je tu spousta restaurací, obchodů a samozřejmě turistických obchůdků se suvenýry, které já osobně miluju, takže káva, čokoláda a drobnosti domů jely ve velkém. Večeřeli jsme v Don Rufino a znovu se potvrdilo něco, co mě provázelo celou Kostarikou – jídlo bylo skvělé prakticky všude, ať už šlo o obyčejnější zastávku po cestě nebo luxusní hotel.

Manuel Antonio: džungle, zvířata a Pacifik

Další etapa vedla k Pacifiku. Cestou jsme navštívili Santa Lucia Jungle Hacienda, Autograph Collection. Hotel je krásný, leží u řeky a má dokonce vlastní kostel. Je ale mimo hlavní turistické oblasti, takže bych ho osobně využila spíš jako zajímavé zpestření nebo zastávku, pokud vám dobře zapadne do trasy, než jako hlavní cíl cesty.

V Manuel Antonio jsme bydleli v hotelu Parador. První dojem byl po menších lodge trochu rozpačitý – hotel je opravdu velký a působí starším dojmem. Čím déle jsme tam ale byli, tím víc nám dával smysl. Je postavený ve svahu s krásnými výhledy na moře, má několik bazénů, rodinné i klidnější části a v areálu se volně pohybují lenochodi i opice.

My jsme bydleli ve vyšší kategorii v zadnější části hotelu, kde je vlastní restaurace a bazén s nádherným výhledem. Pokoje jsou na můj vkus trochu tmavší, ale služby fungovaly velmi dobře. K některým pokojům ve vyšší části areálu se navíc dostanete malou pozemní lanovkou, respektive šikmým výtahem, což v tak svažitém hotelu dává velký smysl a je to i docela milý detail. A pozor na opice – rády se pohybují i po balkonech, takže venku nic nenechávejte a dveře raději zamykejte.

Katamarán a setkání s velrybami

Jedním z výletů byl katamarán podél pobřeží Manuel Antonio. Je to turističtější aktivita, ale musím říct, že jsme si ji užili. A navíc jsme měli obrovské štěstí – cestou jsme zahlédli velrybí mámu s mládětem.

Katamarán potom zastaví na koupání. Můžete skočit z horní paluby, vyzkoušet skluzavku, plavat nebo šnorchlovat. Já jsem šnorchlování samozřejmě zkusila, ale během naší návštěvy nebylo pod vodou vidět prakticky nic, takže bych si ho příště klidně odpustila. Skok z horní paluby a skluzavku bych si ale zopakovala bez váhání. Potom následoval oběd na palubě a pomalý návrat do přístavu.

Arenas del Mar: můj favorit v oblasti

Po plavbě jsme navštívili Arenas del Mar a ten se stal mým favoritem v celé oblasti Manuel Antonio. Hotel je menší, butikovější a postavený ve svahu nad krásnou menší pláží v zátoce. Není to bílý písek jako na Maledivách, ale místo má opravdu kouzlo a trochu mi atmosférou připomínalo Seychely.

Pokoje v horní části mají nejlepší výhledy a nejvyšší kategorie dokonce vířivku na balkoně s výhledem na moře a národní park. Dole je výhled kvůli vegetaci omezenější, ale zase jste mnohem blíž pláži. Tady už opravdu záleží, co je pro vás důležitější – výhled, nebo co nejkratší cesta k moři. A jako bonus je tu opravdu hodně opic – potkávali jsme je i přímo na pláži.

Národní park Manuel Antonio

Samotný národní park jsme navštívili poslední společný den. Pro vstup do parku platí poměrně přísná pravidla pro to, co si můžete vzít dovnitř – omezené jsou hlavně plasty, jídlo a věci, které by mohly lákat zvířata. Opičky jsou totiž velmi vynalézavé a co mohou, to vám klidně ukradnou.

Stezky jsou pohodlné a velká část vede po upravených chodnících, takže nepotřebujete žádnou těžkou turistickou výbavu. My jsme šli až k plážím, kde je možné se koupat, a potom ještě k menší schované plážičce. Cestou jsme znovu potkali lenochody, opice i tukana.

Pokud se chcete koupat, vezměte si rovnou plavky a ručník. Moře může být na některých místech klidné, ale proudy a vlny umí být silné, takže opatrnost je určitě na místě. Já bych tam klidně strávila celý den jen na pláži, ale náš program byl opět nabitý.

Mia Mar: malý nový hotel, ale jiný typ pláže

Na závěr jsme navštívili Mia Mar, malý hotel pouze pro dospělé s dvanácti pokoji, který patří k Paradoru. Pokoje jsou nové a povedené, některé ve spodním patře mají přímý vstup do sdíleného bazénu. Je tu také hlavní bazén, restaurace a přístup směrem k pláži.

Samotná pláž je ale úplně jiná než komorní zátoka u Arenas del Mar. Je široká, dlouhá, chodí sem více místních a celkově působí živěji. K pláži se navíc přechází přes menší říčku provizorní cestou, protože zde není možné postavit pevný most. Mně osobně tu chybělo kouzlo menší zátoky, ale pokud máte rádi dlouhé otevřené pláže a živější prostředí, můžete to vnímat úplně jinak.

Monteverde: mlha, visuté mosty a úplně jiný vzduch

Po společné části cesty jsem pokračovala sama do Monteverde a změna byla znát okamžitě. Vyjedete do kopců a po dnech horka a vysoké vlhkosti vás najednou přivítá chladnější, svěží vzduch. Po Tortugueru a Pacifiku to působilo skoro jako jiná země.

Bydlela jsem v hotelu Poco a Poco. Je to příjemný čtyřhvězdičkový hotel s hezkou zahradou, jezírky, ohništěm a útulným barem. Večer je areál hezky nasvícený a má moc příjemnou atmosféru. Hotel si navíc pohrává s lehkým filmovým motivem – v jednom koutku najdete známé filmové plakáty, do kterých jsou dosazené obličeje zaměstnanců hotelu. Je to hravé, ale vůbec to nepůsobí kýčovitě. Právě proto sem zapadá i jejich slavná disco toaleta: zmáčknete tlačítko ve lví hlavě a spustí se hudba, světla i diskokoule. V kontextu hotelu to nepůsobí jako pěst na oko, spíš jako vtipný detail, na který se nezapomíná.

Jediné větší mínus pro mě byla akustika. Na pokoji bylo hodně slyšet dění z chodby a podle umístění také provoz ze silnice, což je velká škoda, protože jinak je hotel opravdu příjemný. Pokud jste na hluk citliví, nestačí se řídit jen názvem kategorie pokoje – konkrétní umístění bych si vždy nechala předem ověřit a ideálně volila pokoj více směrem do zahrady. A pokud je pro vás klid při ubytování opravdu důležitý, raději bych zvážila i jiný hotel.

Visuté mosty v Selvatura Park

Hned po příjezdu jsem si dodatečně zařídila hanging bridges. Do Kostariky jsem přece nemohla přijet a ikonické visuté mosty vynechat. Vybrala jsem Selvatura Park, hlavně proto, že mi nejlépe vycházel časově. Hotel zařídil transfer, na místě stačilo vyřešit vstup a vyrazit.

Měla jsem obrovské štěstí. Přestože v parku byli další návštěvníci, na jednotlivých mostech jsme se krásně rozptýlili a většinu z nich jsem měla chvíli sama pro sebe. Každý most má jinou délku a je zavěšený v jiné výšce nad terénem, takže se pokaždé mění i perspektiva na divokou přírodu, koruny stromů a všechno kolem vás. Celý okruh má přibližně tři kilometry a je to nenáročná procházka téměř po rovině.

Mraky a mlha tentokrát vůbec nevadily – naopak. Mlžný les díky nim dostal ještě tajemnější atmosféru. A načasování vyšlo dokonale: sotva jsem dokončila okruh, prošla obchůdek a sedla si, začalo prudce pršet.

S průvodcem, nebo bez? Záleží, co vás baví

Poslední celý den jsem vyrazila do Monteverde Cloud Forest Reserve. Doporučuji rezervovat vstup dopředu a ideálně vyrazit ráno, protože počet návštěvníků je omezený.

A tady se nabízí častá otázka: vyrazit s průvodcem, nebo sami? Za mě opravdu záleží na tom, co vás baví. Pokud vás zajímají rostliny, stromy, ptáci a chcete vědět, na co přesně se díváte, průvodce vám ukáže neuvěřitelné detaily. Dokáže najít třeba hnízdo kolibříka nebo schované zvíře, kterého byste si sami vůbec nevšimli.

S průvodcem je tempo přirozeně pomalejší, ne proto, že by byla trasa náročná, ale protože se často zastavujete u rostlin, stromů, ptáků a dalších detailů a posloucháte výklad. My jsme tak první zhruba tři sta metrů šli skoro hodinu. Mně osobně nevadí něco se dozvědět, ale nepotřebuji znát každý strom a každou květinu, takže u privátního průvodce bych si rovnou řekla, co mě zajímá nejvíc. Ve skupině se samozřejmě tempo přizpůsobuje všem. Pokud chcete hlavně procházku a atmosféru lesa, můžete vyrazit i sami. Pokud chcete hledat zvířata a dozvědět se o přírodě co nejvíc, průvodce má velkou přidanou hodnotu.

V oblasti můžete zblízka pozorovat i kolibříky. Jsou neuvěřitelně rychlí, létají vám kolem hlavy a chvílemi máte pocit, že do vás některý každou chvíli nabourá. Právě tímhle jsem svoje kostarické dobrodružství zakončila.

Co je dobré vědět před cestou

Kostarika podle mě nejlépe funguje jako cesta s několika zastávkami. Jednotlivé oblasti jsou natolik rozdílné, že právě jejich kombinace dělá celou dovolenou zajímavou. Nemusíte vidět úplně všechno – důležitější je vybrat místa podle toho, co vás opravdu baví.

Počítejte s vlhkostí a tropickým deštěm. Zvlášť v Tortugueru se hodí lehká pláštěnka, rychleschnoucí oblečení a boty, kterým voda nevadí. Do klimatizovaného auta si naopak vezměte něco přes sebe.

Pitná voda: v Kostarice je voda z kohoutku běžně pitná, výjimkou je Tortuguero, kde je voda slaná. Doplňovací stanice s pitnou vodou ale najdete ve většině hotelů i mimo Tortuguero, takže vlastní znovupoužitelná lahev se hodí během celé cesty. Stejně tak bych si určitě přibalila dalekohled – při pozorování zvířat ho využijete mnohem víc, než čekáte.

Kouření: pokud kouříte, počítejte s poměrně výraznými omezeními. Cigarety a tabák se koupit dají, ale kouřit se smí jen na vyhrazených místech. V národních parcích je kouření zakázané a některé hotely jsou kompletně nekuřácké. Při plánování pobytu je dobré s tím počítat.

Velmi příjemně mě překvapila také čistota veřejných toalet. Na cestách tohle řeším víc, než bych chtěla přiznat, ale v Kostarice jsem s tím během celé trasy neměla problém.

A nemusíte mít úplně každou aktivitu rezervovanou týdny dopředu. Některé výlety jsme bez problému doobjednávali až na místě přes hotel nebo přes naše místní partnery a organizace fungovala opravdu výborně – od potvrzení času až po transfer. U aktivit závislých na počasí to může být dokonce výhoda. Naopak u míst s omezenou kapacitou, jako je Monteverde Cloud Forest Reserve, bych vstup řešila předem.

A cesta domů? Premium economy mě příjemně překvapila

Na zpáteční cestě jsem tentokrát vyzkoušela premium economy KLM a musím říct, že mě překvapila opravdu příjemně. Kabina působila nověji než business na cestě tam, sedadlo bylo široké, pohodlné, s dostatkem místa na nohy a dalo se v něm velmi slušně vyspat. I když si člověk před vámi sklopí sedadlo, pořád zůstává dost prostoru.

Pokud je business class cenově už příliš vysoko, premium economy bych na takhle dlouhém letu klidně zvolila znovu. Za mě velmi dobře utracené peníze za upgrade.

Kostarika, na kterou se dobře vzpomíná

Kdybych měla Kostariku shrnout, její největší kouzlo pro mě nebylo v jedné konkrétní pláži, jednom hotelu nebo jedné atrakci. Bylo právě v tom, jak se všechno střídalo. Vodní svět a džungle v Tortugueru, vulkán a termály u Arenalu, Pacifik v Manuel Antonio a mlžné lesy Monteverde – pokaždé jsem měla pocit, že jsem přijela někam úplně jinam.

Některá místa bych zařadila téměř bez přemýšlení, jiná bych vybírala podle vašich zájmů a času. A právě proto se vyplatí Kostariku poskládat tak, aby seděla vám. Někdo bude chtít co nejvíc zvířat a přírody, někdo adrenalin, někdo krásné lodge a někdo pár klidnějších dní u Pacifiku.

Já si z ní odvezla hlavně pocit neskutečně zelené země, výborného jídla, milých lidí a cesty, během které vypadal skoro každý den úplně jinak. A přesně takové destinace mě baví nejvíc. A možná nejlépe to celé vystihuje kostarické „pura vida“ – nic zbytečně nehrotit, užít si místo a okamžik, ve kterém právě jste, a brát věci trochu víc v klidu. Přesně tenhle pocit jsem si z Kostariky odvezla domů.

Pokud cestu do Kostariky plánujete a nejste si jistí, které oblasti vybrat, jak je poskládat nebo kde se ubytovat, neváhejte se na nás obrátit. Rádi vám připravíme cestu tak, aby odpovídala právě tomu, co od Kostariky čekáte.

Za tým turbošneků

Za tým turbošneků
Vaše Bára